Výraz „zakleknutí“ považuje soud za naprosto nevkusný exces Jindřichohradeckých místních drah

Dvě události ve stejný okamžik se možná nestaly náhodou. Jindřichohradecké místní dráhy naříkají před soudcem nad tím, jak za kracem jejich podnikání může stát šikana samosprávy a státu a insolvenční soudce nabízí vstup do insolvenčního procesu i Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích.

Finanční závazky Jindřichohradeckých místních drah se (v rámci její činnosti a činnosti a odpovědnosti jejích orgánů a managementu) od září 2021, činily dle jejího sdělení ve věci projednávání výše zmíněného moratoria celkem („pouze“) 99 mil. Kč aneustále zvyšují, když ke dni podání insolvenčního návrhu činily dle jejího vyjádření cca 160 mil. Kč a dle sumy přihlášených pohledávek v tomto řízení činí dokonce více než 360 mil. Kč (k tomu nutno připočítat pohledávky zapodstatové a jim postavené na roveň, které nejsou vyčísleny).

I tato skutečnost je dle názoru soudu jedním z argumentů pro závěr, že ekonomické vedení dlužnice a nakládání s jejím majetkem, resp. provozování jejího podniku není hospodárné a vede k jeho postupnému nezanedbatelnému zmenšování a v tomto směru k poškozování jejích věřitelů. Ostatně i insolvenční správkyně na základě svých dosavadních zjištění uvádí, že dlužnice vykazuje dlouhodobě ztrátu.

Soud má tudíž za to, že dosavadní přístup Jindřichohradeckých místních drah k plnění svých povinností zejména ve vztahu k osobě insolvenční správkyně zavdává minimálně důvodné pochybností o jejím poctivém záměru a odpovědném nakládání s majetkovou podstatou, přičemž přijímaná omezení dlužnici v žádném případě neznemožní případné další provozování podniku v rozsahu, v němž je (ještě vůbec) reálně možné.

V této souvislosti ostatně nelze nezmínit ani dojem, který u soudu vzbuzuje počínání dlužnice, resp. jejího statutárního orgánu či managementu v období předcházejícím zahájení tohoto insolvenčního řízení. Bez povšimnutí totiž nemůže při posuzování přístupu dlužnice k řešení své dluhové (úpadkové situace) zůstat skutečnost, že ze strany nyní činného statutárního orgánu nedocházelo k řádnému poskytování informací týkajících se hospodaření dlužnice směrem k ostatním oprávněným subjektům ještě před zahájením insolvenčního řízení. Ve vztahu k existenci patřičných oprávnění nezbytných pro zachování provozu podniku dlužnice pak tato poskytovala nedostatečné informace, resp. zpočátku neposkytovala informace žádné, a to dokonce ještě ani bezprostředně po podání insolvenčního návrhu k soudu.

Jindřichohradecké místní dráhy, jež založily svůj ekonomický model z převážné části na čerpání štědrých (veřejných) dotací, podpor a kompenzací prezentující předpokládaný výhled cash-flow do 30. 6. 2023, podle něhož výnosy s veřejných zdrojů měly činit více než 101 mil. Kč, zatímco vlastní výnosy byly pouze ve výši 17 mil. Kč, jinak řečeno, 85 % výnosů měly představovat veřejnoprávní zdroje] a která evidentně nebyla nijak připravena (organizačně, personálně, ekonomicky apod.) na období případného výpadku či omezení přílivu těchto prostředků a nevyužila k tomu náležitě ani období vyhlášeného půlročního moratoria, přičemž kupříkladu na odměňování svého „vrcholného“ managementu nijak nešetřila ani v době, kdy se již evidentně potýkala s finančními problémy a zcela oprávněně si musela klást i otázky týkající se její další existence, resp. vlastního ekonomického přežití (srov. obchodní ředitel Jan Čajánek – 46 000 Kč měsíčně, provozní ředitelka Klára Marková – 51 000 Kč měsíčně, finanční ředitel Miloslav Frnoch – 103 000 Kč měsíčně), se tak vlastně chovala nejen krajně nezodpovědně, ale rovněž přinejmenším i ledabyle (a ponechme nyní pro účely tohoto rozhodnutí stranou otázku míry a kvality zavinění vedení dlužnice).

Jindřichohradecké místní dráhy nepřesvědčují svým každodenním počínáním nejen soud, ale jistě ani své věřitele o poctivosti svých úmyslů a o opravdové snaze dostát všem svým závazkům v co nejvyšším rozsahu a v co nejkratším čase.

Nečiní prostě nic pro to, aby byl jimi proklamovaný zájem na „ozdravení“ svého podniku – jednoduše řečeno – uvěřitelný.

Přičemž je to v této fázi řízení mj. i důvěra, o níž by se měla dlužnice hájící jinak poctivě své zájmy a zájmy svých věřitelů opírat ve vztahu k nim, k orgánům veřejné moci a nepochybně i k soudu. Jindřichohradecké místní dráhy jako dlužník však od počátku řízení dělají vše pro to, aby svoji pozici i v tomto směru setrvale oslabovaly.

V této souvislosti je pak potřeba všimnout si nejen způsobu uplatnění námitky podjatosti dosud vyřizující soudkyně, ale například i aktuálního přístupu dlužnice k rozhodování Drážního úřadu, jenž ani zdaleka nevykazuje znaky korektního, odpovědného a ve slušné společnosti ještě akceptovatelného hájení svých zájmů, ale postupně se mění v jakousi ofenzivní obhajobou špatných důsledků své předchozí činnosti spojenou s nekorektní a pozornost odvádějící konstrukcí o koordinované organizované protiprávní šikaně ze strany správních, územních a soudních orgánů.

Výraz „zakleknutí“ pak soud považuje již jen za naprosto nevkusný exces.

Dosavadní přístup JIndřichohradeckých místních drah jako dlužníka prostě minimálně zavdává vzniku pochybností jak o jejím poctivém záměru a přístupu k plnění zákonných povinností, tak zejména o možném zmenšování rozsahu majetkové podstaty.