Ústavní soud zamítl stížnost havlíčkobrodského farmáře proti obchvatu. Ústavní práva negarantují samotný úspěch ve sporu

Obchvat Havlíčkova Brodu se může začít stavět, postup úřadů při vyvlastnění asi pěti set metrů čtverečním místního farmáře byl v pořádku. Ústavní soud zamítl stížnost farmáře jako neopodstatněnou.

Stěžovatel ústavnímu soudu tvrdil, že správní soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ignorováním námitek stěžovatele. V důsledku toho pak dle stěžovatele došlo k porušení vlastnického práva, práva na ochranu zdraví a práva na příznivé životní prostředí.

Podle stěžovatele se napadené rozsudky nevypořádaly s argumentačními tvrzeními stěžovatele – někdy zcela a někdy nedostatečně. Svým postupem tak údajně vytvořily prostor pro libovůli.

Stěžovatel zejména zpochybňoval závěry soudů o tom, že nárůst dopravy nepředstavuje podstatnou změnu podmínek v území, která by vyžadovala aktualizaci stanovisek EIA. Upozorňoval na to, že skutečná produkce emisí je vyšší, než jsou uváděné hodnoty či přípustné limity, což soudy nebraly v potaz.

Stěžovatel dále tvrdil, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo též akceptací „konkludentních“ podkladových stanovisek ze strany soudů. Stěžovatel požadoval ve správní žalobě přezkum podkladových stanovisek, což však dle něj soudy neučinily. Tvrzení Nejvyššího správního soudu, že krajský soud konkludentně daná stanoviska dotčených orgánů fakticky přezkoumal a neshledal na jejich postupu nic závadného, stěžovatel zpochybnil a tvrdil, že je v rozporu ze skutečností. Podle stěžovatele tak šlo o odmítnutí přístupu k soudní ochraně, neboť správní soudy ignorovaly jeden z podstatných žalobních bodů. Navíc šlo o projev libovůle, neboť postup soudů nebyl vůbec odůvodněn nebo byl odůvodněn v příkrém rozporu s realitou.

Ústavní soud ale nemohl přisvědčit stěžovateli, že by postupem správních soudů došlo k „odmítnutí přístupu k soudní ochraně“, nebo „k ignorování námitek stěžovatele“. Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud, který některé závěry krajského soudu korigoval, se s námitkami stěžovatele vypořádaly, byť odlišným způsobem, než požadoval stěžovatel.

Právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu stěžovateli nebylo upřeno, přičemž je zjevné, že daná ústavní práva negarantují samotný úspěch ve sporu, resp. nárok na souhlas s argumentací stěžovatele.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel žádné podstatné změny v území netvrdí, přičemž po celou dobu správního řízení, včetně řízení odvolacího, namítal  neaktuálnost původního závěru zjišťovacího řízení EIA zcela nekonkrétně, neboť upozorňoval jen na uplynulý čas od jeho vydání. Námitky, které pak stěžovatel konkretizoval před krajským soudem, týkající se odhadů nárůstu dopravy označil jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud za spekulativní a nepodložené.Ústavní soud neshledal nedostatky, které by svědčily o libovůli soudů či neochotě soudů se věcně zabývat námitkami stěžovatele.

Ústavní soud musel připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.  Ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům.