Telefonické vynucování testů a karantény COVID-19 označil soud za nezákonné

Krajský soud v Brně označil za nezákonný postup Krajské hygienické služby Vysočina loni v září. Tehdy byla zjištěna nákaza COVID-19 v kolektivu dětí mateřské školky v Hamrech nad Sázavou.

Krajská hygienická stanice Vysočina dostala od vedení mateřské školy Hamry nad Sázavou kontakt na rodiče dětí. Rodičům pak hygienicky telefonicky nařídili, aby šli s dítětem na testy do novoměstské nemocnice. Tuto telefonickou výzvu hygieniků rodičům nezletilého, aby dítě absolvovalo karanténu a PCR test na přítomnost koronaviru SARS-CoV-2 označil soud za nezákonnou.

Hygienici se před soudem hájili, že jejich telefonické jednání vůči rodičům dítěte mělo být pouze informativní a nezávazné. Telefonické sdělení podle soudu rodiče oprávněně nechápali jako ryze dobrovolné, které by nebylo třeba respektovat. Pokud snad vskutku mělo být sdělení hygieniků
od počátku zamýšleno jako nezávazné (jak tvrdil zástupce hygieniků u soudního jednání), bylo třeba, aby „dobrovolnost“ či „nezávaznost“ pokynů byla zdůrazněna již během telefonického hovoru (ostatně ani z následné emailové komunikace nebyla dobrovolnost účasti na PCR testu
zřejmá); k tomu v dané věci nedošlo.

Soud proto uzavřel svůj rozsudek tím, že pokud hygienici jako strana žalovaná během telefonického hovoru žalobcům z pozice orgánu
ochrany veřejného zdraví vrchnostensky sdělila, že jejich nezletilé dítě je v karanténě a musí se dostavit k PCR testu, aniž byla jakákoli protiepidemická opatření dle § 64 zákon o ochraně veřejného zdraví ze strany hygieniků či ze strany poskytovatele zdravotních služeb vydána, uvedla žalobce
v omyl, čímž se dopustila nezákonného jednání. U rodičů totiž navodila zdání závaznosti vyřčených sdělení a nutnosti jejich respektování a dodržování, aniž pro to existoval zákonný podklad.

Na druhou stranu soud považoval za nutné doplnit, že i případné nezávazné sdělení žalované o kontaktu s pozitivně nakaženou osobou není možné brát zcela na lehkou váhu. I takové sdělení musí vést u kontaktovaných osob k obezřetnosti, neboť zakládá jejich vědomí o možnosti šíření nakažlivé nemoci a může mít vliv na vznik trestněprávní odpovědnosti dle § 152 a § 153 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, upravujících trestné činy šíření nakažlivé lidské nemoci.

Soud připoměněl nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS
1849/08, podle něhož správním orgánem zvolený způsob výkonu veřejné moci, který s sebou nese zásah do základních práv osob, musí odpovídat zákonu a obstát z hlediska principu proporcionality. Podle Ústavního soudu „nelze v praktickém životě vyloučit situaci, kdy při výkonu veřejné moci jedná její orgán v omylu, ať už skutkovém či právním, v jehož důsledku se dopouští excesu (jednání ultra vires). (…) Omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce.“ Předmětné závěry lze
aplikovat i v nyní projednávaném případě, kdy žalovaná tvrdí, že její jednání vůči žalobci a) mělo být pouze informativní a nezávazné. Ze záznamu telefonického hovoru vyplývá jednoznačné
sdělení . Takovéto sdělení podle soudu rodiče oprávněně nechápali jako ryze dobrovolné, které by nebylo třeba respektovat. Pokud snad vskutku mělo být sdělení žalované od počátku zamýšleno jako nezávazné (jak tvrdil zástupce žalované u soudního jednání), bylo třeba, aby „dobrovolnost“ či „nezávaznost“ pokynů byla zdůrazněna již během telefonického
hovoru (ostatně ani z následné emailové komunikace nebyla dobrovolnost účasti na PCR testu zřejmá); k tomu v dané věci nedošlo.