Synagoga, komerce a mravní zásady občanů Velkého Meziříčí

Pravidelným tématem velkomeziříčské politiky je osud synagogy v majetku židovské obce. Pro místní občany je z hlediska mravního principu nepřijatelné, aby budova synagogy sloužila jako obchod se smíšeným prádlem všeho druhu.

Mravní výchova je v pedagogice chápána jako ,,výchova v užším smyslu“, jedná se tedy o výchovu charakteru a vůle, kdy jsou u člověka utvářeny mravní normy a principy, které rozvíjí mravní city a návyky. Pravidelně dostávají zastupitelé města dotazy občanů „Co uděláme se synagogou?“.

Od zastupitelů se očekává konání dobra ve prospěch synagogy bez očekávání odměny ze strany židovské obce jako majitele objektu.

Pravidelně už od sametové revoluce jednají starostové Velkého Meziříčí s židovskou obcí, jestli by šlo se synagogou něco udělat. Najít důstojnější využití objektu. Galerie, výstavní prostor nebo cokoliv důstojnějšího než obchod.

Jenže to není nic jednoduchého, jak by se na první pohled zdálo. Znamená to najít smysluplnější využití objektu synagogy. A financování smysluplnějšího využití synagogy.

Cosi se kolem synagogy děje na politické scéně Velkého Meziříčí. Místní podnikatelé v čele se zastupitelem Tomášem Rapušákem se snaží „cosi“ vyjednat mezi městem Velké Meziříčí a židovskou obcí jako majitelem objektu. 

Vize záchrany synagogy před komerčním využitím se opět rozběhly. Snad se nezastaví jako v minulosti.