„Soudce druhé kategorie“ chtěl zpátky ze Sokolova „co nejblíže k Brnu“, neuspěl s žalobou proti ministru spravedlnosti

Soudce Fantišek Sedláček neuspěl ve snaze dosáhnout soudní cestou přemístění ze Sokolova do působnosti Krajského soudu v Brně. Nejvyšší správní soud uvedl , že každý uchazeč o funkci soudce musí vyhodnotit, nakolik je pro něj zásadní tuto funkci vykonávat a co je pro ni ochoten obětovat.

Pokud se stěžovatel rozhodl z hlediska profesního pro „taktické rozhodnutí“ a souhlasil s přidělením od Krajského soudu v Sokolově k Okresnímu soudu v Sokolově, přestože si byl vědom, že místo výkonu práce bude mít více než 350 km od svého bydliště, nemohl se nedůvodně spoléhat na to, že jde pouze o dočasné řešení a po určité době bude nutně přeložen k některému ze soudů poblíž svého bydliště.

Před svým přeložením z jižní Moravy působil František Sedláček také u soudu ve Žďáru nad Sázavou.

„Soudce Mgr. František Sedláček byl k našemu soudu dočasně přeložen na dobu od 1. 6. 2021 do 31. 5. 2022. Působil částečně na opatrovnickém oddělení a částečně na exekučním oddělení. Jeho stáž nebyla prodloužena proto, že vedení soudu nebylo spokojeno s plněním jeho pracovních povinností. Zdejší soud v dané době preferoval na pozici soudce jiné kandidáty. Není důvod to více komentovat,“ uvedl předseda Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou Aleš Landsman.

Soudce Sedláček se domníval, že pokud u některého ze soudů v okolí Brna volné místo je a současně je u Okresního soudu v Sokolově zajištěna personální stabilita, má nárok na přeložení, a to zejména proto, že pracuje téměř 370 km daleko od rodiny a ve funkci soudce je téměř dvaadvacet let (tyto okolnosti považuje za důvody hodné zvláštního zřetele). Ve své žalobě uvedl, že se jako soudce mimo obvod Krajského soudu v Brně cítí jako „soudce druhé kategorie“, neboť má složitější přístup k výkonu funkce poblíž Brna než místní uchazeči (kteří na soudech působí jako asistenti, justiční kandidáti atd.).

Negativní stanovisko předsedy Krajského soudu v Brně zmiňovalo neuspokojivá pracovní úroveň soudce, jeho nedostatečná produktivita práce a celkově problematický přístup k plnění soudcovských povinností.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že negativní stanoviska nebyla založena jen na nevyhovující odbornosti stěžovatele. Také souhlasil s městským soudem, že ministr spravedlnosti (jako vrcholný orgán státní správy soudů) nebyl oprávněn věcně přezkoumávat stanoviska předsedů soudů (zejména pak důvody vztahující se k hodnocení kvality práce stěžovatele) a ověřovat, zda jsou v nich uvedené okolnosti pravdivé. Mohl jen posoudit, zda jsou prima facie založena na relevantních okolnostech a nejsou zjevně svévolná; to také učinil a dospěl k závěru, že uvedenými nedostatky stanoviska netrpí, a proto z nich ve svém rozhodnutí vycházel.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že ačkoli může být pro soudce Sedláčka nelehké sladit pracovní a rodinný život, jestliže za prací dojíždí tzv. přes celou republiku, nic to nemění na tom, že bylo jeho svobodným rozhodnutím souhlasit s trvalým přidělením k Okresnímu soudu v Sokolově. Zrovna tak je jeho volbou, kde žije.

Pokud soudce Sedláček v budoucnu vyhodnotí, že hodlá upřednostnit rodinný život před prací a se svými případnými dalšími žádostmi o přeložení bude neúspěšný, nic mu nebrání, aby se funkce soudce vzdal a stal se advokátem či vykonával jinou právnickou profesi poblíž svého bydliště.