Soud: SATT jednal proti ex-starostovi Brychtovi v rozporu s dobrými mravy

Krajský soud v Brně projednal žalobu městské společnosti SATT Žďár nad Sázavou proti bývalému starostovi Jaromírovi Brychtovi. Starosta Brychta pobíral jako předseda představenstva SATTu odměny, ačkoliv to výslovně zakazoval zákon o střetu zájmů.

Městská společnost SATT soudu zdůraznila veřejnoprávní přesah merita sporu spočívající ve skutečnosti, že žalovaný svým jednání porušil veřejnoprávní předpis kogentně upravující chování veřejných funkcionářů a že pakliže je mezi účastníky soudního sporu nesporné, že odměnu společnosti SATT nárokované výši přes sedmasedmdesáti tisíc korun přijal, je na místě nepřihlédnout k námitce žalovaného ex-starosty Brychty uplatněné co do promlčení práva žalobkyně. Městská společnost SATT vyzdvihla jak morální stránku věci spočívající ve skutečnosti, že žalovaný exstarosta Brychta je jediným funkcionářem, který po výzvě přijaté finanční prostředky odměny žalobkyni nevrátil, tak i politický kontext věci právě ve vztahu k zákonu o střetu zájmů.

Městská společnost SATT před soudem poukázala na osobní odpovědnost veřejných funkcionářů, vnímanou v důvěře či nedůvěře veřejnosti v právo, přičemž za situace, že žalovaný odměny přijímal a tak porušoval a nerespektoval normy o střetu zájmů, pokud by nebyl postižen sankcí za takové chování, došlo by k vyslání negativního signálu celé společnosti, že právní regulace v oblasti střetu zájmů je zbytečná .

Městská společnost SATT na osobní odpovědnost veřejných funkcionářů, vnímanou v důvěře či nedůvěře veřejnosti v právo, přičemž za situace, že žalovaný odměny přijímal a tak porušoval a nerespektoval normy o střetu zájmů, pokud by nebyl postižen sankcí za takové chování, došlo by k vyslání negativního signálu celé společnosti, že právní regulace v oblasti střetu zájmů je zbytečná.

Žalovaný ex-starosta Brychta v představenstvu městské společnosti SATT jako žalobkyně zastupoval zájmy většinového akcionáře Města Žďár nad Sázavou, k čemuž byl pověřen zastupitelstvem města. Dne 12. 9. 2011 byl zvolen do představenstva žalobkyně v období od 1. 1. 2014 do 7. 11. 2014 a tak souběžně s funkcí předsedy představenstva zastával funkci uvolněného člena zastupitelstva.

Za toto období pobíral odměnu za výkon funkce předsedy představenstva a byla mu uhrazena částka 58 000 Kč spolu s částkou 5 220 Kč na zdravotním pojištění a částkou 14 500 Kč na pojištění sociálním. Žalobkyně dovozovala, že žalovaný svým jednáním spočívajícím v přijímání odměn za výkon funkce předsedy představenstva žalobkyně porušil zákon o střetu zájmů, protože mu nenáležela odměna za výkon funkce předsedy představenstva, a proto v důsledku skutečnosti, že odměny vědomě přijímal, nejednal s péčí řádného hospodáře a z tohoto titulu je jeho povinností přijaté odměny žalobkyni vrátit, neboť jejich získáním vznikla žalobkyni škoda v celkové výši 77 720 Kč.

Žalovaný ex-starosta Brychta navrhl žalobu zamítnout. Svoji obranu založil na tvrzení, že sporná odměna mu byla vyplacena po řádném rozhodnutí orgánů společnosti, tj. valné hromady a pod kontrolou dozorčí rady, přičemž se jednalo o odměnu toliko symbolickou za reálně vykonanou práci, vyplacenou žalovanému se souhlasem všech akcionářů. Nelze proto hovořit o odměně vyplacené neoprávněně. Navíc odměnu přijal v dobré víře, že mu náleží, nestanovil si ji sám, byla mu vyplacena na základě uzavřené smlouvy o výkonu funkce, která byla rovněž schválena a podepsána rozhodnými orgány společnosti. Zejména však uplatnil námitku
promlčení práva žalobkyně z důvodu, že žaloba byla uplatněna až v dubnu 2021, když ale žalobkyně již po změně představenstva v roce 2015 měla povědomí o svém novém právním závěru, tj. že odměny vyplacené funkcionářům byly vypláceny neoprávněně.

Obsahem předžalobní výzvy ze dne 27. 1. 2021 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k vydání částky 740 357 Kč. Soud neponechal bez povšimnutí skutečnost, že se žalobkyně proti žalovanému nedomáhala zaplacení této částky, ale požadovala pouze její řádově
desetinu, tj. částku 77 720 Kč, aniž by vysvětlila, jaké kroky ji vedly k tomuto rozhodnutí, pakliže, jak tvrdila, drží proti žalovanému pohledávku za rozhodné období daleko vyšší a jistě jako pečlivý hospodář by měla tudíž pohledávku vymáhat nejen v plné výši, ale i včas. Realitu, že o této své pohledávce věděla již v průběhu roku 2016, avšak u soudu ji uplatnila až v roce 2021, tak bylo třeba označit za skutečnost jdoucí k tíži žalobkyně co do posouzení její obezřetnosti a pečlivosti při nakládání s majetkem společnosti, právě v kontextu uplatněné obrany, že námitka promlčení je uplatněním práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy.

Za situace, že vedení společnosti žalobkyně neučinilo rozhodné kroky k vymožení pohledávky, kterou mělo za existující, pak nelze hovořit o tom, že by jednalo s péčí řádného hospodáře, a proto je třeba námitku promlčení práva akceptovat.

Soud dovodil, že je to žalobkyně, kdo jedná v rozporu s dobrými mravy, pakliže argumentuje dobrými mravy při důvodně uplatněné námitce promlčení práva, navíc za situace, která v této posuzované věci byla prokázána: za situace medializace a zpolitizování sporu nikoli ze
strany žalovaného ex-starosty Brychty, ale ze strany ostatních funkcionářů a zástupců členů statutárního orgánu žalobkyně, poskytujících informace a rozhovory vyjádřené v článcích pro Žďárský Deník a Žďárský Průvodce. Pakliže by soud přistoupil na argumentaci žalobkyně a námitku promlčení
uplatněnou žalovaným by posoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, pak by teoreticky vzhledem k zásadě nutného posouzení běhu času navodil situaci, že lze prakticky kdykoli uplatnit promlčené právo a pokud bude proti němu namítáno promlčení, odmítnout ho s poukazem na dobré mravy. Soud navíc nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že v tomto
řízení nejde o běžný korporátní spor, ale že je třeba na tento spor hledět prizmatem skutečnosti, že žalovaný vědomě porušil veřejnoprávní předpis a tím negativně ovlivnil veřejné mínění ve vztahu k principům zákona o střetu zájmů, protože taková argumentace pro neplatnost námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy nemohla bez dalšího obstát.
Nebylo věcí soudu, aby k posouzení důvodnosti práva žalobkyně na zaplacení přistupoval pod vlivem žalobkyní vyzdvihovaných politických dopadů sporu.

Úkolem soudu bylo zásadně posoudit, zda je či není povinností žalovaného, v roce 2022 vrátit žalobkyni odměny vyplacené mu již v roce 2014, tj. před sedmi lety, když bylo pouze na žalobkyni jak a kdy přistoupila k soudnímu vymáhání (pouze marginální části) svého práva.