„Případ Fleissner“: Levný raketový motor za politický azyl v ČSSR

MIROSLAV MAREŠ

Archivy tajné služby ukrývají až neuvěřitelné příběhy: Výsledky raketového výzkumu zbraně „V-7“ Třetí říše mohla československá tajná služba v prosinci roku 1966 získat výměnou za politický azyl pro jejího konstruktéra. 

V září 1966 diktuje do protokolu Krajské správy Státní bezpečnosti Ústí nad Labem informátor Státní bezpečnosti první zprávu o  výsledku své cestě do západního Německa. Přes svého bratrance se v Augsburgu seznámil s asi šedesátiletým inženýrem Heinrichem Fleissnerem. Vytvořil a patentoval levný raketový motor. Plány by byl ochoten předat výměnou za politický azyl v ČSSR nebo SSSR, kde by se rád dožil sériové výroby.

Fleissner: Spolupracovník von Brauna

Za války pracoval inženýr Fleissner v Peenemünde jako hydraulickém inženýr ve skupině, která se snaží budovat tryskový pohon pro Luftwaffe. Podle Fleissnera byla práce prováděna pod přímým dohledem Goeringa pro kterého měl být létající stroj vyvinut.

Fleissnerovu práci se vytrvale snažilo mařit Gestapo, které jej považovalo za podvodníka. Několikrát byl předvolán k odvodní komisi a měl být nasazen v sanitním vojsku do bojů pod Moskvou. Konstruktér Fleissner se často stýkal se Speerem, méně často se samotným Göringem, kteří ho chránili před Gestapem.

Fleissner měl pracovat na přístroji, který by nahradil letadla a přitom by jeho provoz byl levnější.  Projekt dostal označení „Dussenscheibe“. Někdy je označován jako V-7. 

Dusenscheibe byl létající disk s klenutou kabinou. Nosný rotor byl umístěn uvnitř trupu a měl několik malých trysek namontovaných na dolním okraji, které jej uváděly do rotace. Při provozu je vzduch nasáván otvorem v horní části rotoru trupu a klesá dolů, tím vytváří zvedací sílu. Pro horizontální pohyb disku byly určeny dva proudové motory pod  trupem.

Svědectví o pokusech nacistů poskytl náhodný svědek, který v září 1943 pracoval jako vězeň v  blízkosti vzletové a přistávací dráhy na letišti Luftwaffe v Peenemünde. Podle něj čtyři muži vytlačili z hangáru na betonové dráhy podivně vypadající zařízení. Bylo kulatý, mělo skleněnou kabinu prostřed a postavil se na malé nafukovací kola.  Vypadalo jako „vana vzhůru nohama“. Na povel ke startu tento přístroj stříbro začal vydávat syčivý zvuk, a pak vyrazil kolmo vzhůru výšky asi pěti m. Najednou stroj náhle poskočil a začal nekontrolovaně stoupat.  Poryv větru z  Baltského moře obrátil stroj vzhůru nohama, padl na zem a vzplál. Pilot zahynul.

Poslední let stroje se konal 24.dubna 1945 v Berlíně-Lichtenfeld, jeho další osud není znám. Fleissner tvrdil, že zná svědka, který pozoroval start čtyř disků.

Poválečný patent

Ing. Fleissner po válce dopracoval celý projekt levného motoru a roku 1955 jej patentoval. Kurýrovi Státní bezpečnosti řekl, že je tak levný na výrobu, až by to mělo za následek ukončení současné výroby proudových motorů. Fleissner si kurýrovi Státní bezpečnosti postěžoval na návštěvy vojenských a policejních orgánů, které jej nutily patent držet v tajnosti. S tím nebyl jako vynálezce spokojen.

Kurýrovi StB Fleissner vyprávěl o návštěvě důstojníků ze SSSR roku 1956 (tady orgány Státní bezpečnosti připsaly do výpovědi kurýra velký otazník) a roku 1962 jej navštívili Američané. Hrozili mu, že o svém vynálezu nesmí nikde mluvit. Fleissner by se ale rád dožil sériové výroby svého raketového motoru, proto se o něm zmínil návštěvě z Československa. Výslech kurýra prováděl kpt. Langr z úřadovny Státní bezpečnosti v Chomutově. Souhrnnou zprávu dostal na stůl náčelník rozvědky Krajské správy Státní bezpečnosti Ústí nad Labem pplk. Jaroslav Šuvarina dne 21.12.1966 .

Kontrola korespondence kurýra s Fleissnerem

Státní bezpečnost nařídila skrytou kontrolu písemné korespondence mezi kurýrem v ČSSR a vynálezcem Fleissnerem. A zjistila rozpor mezi výpovědí kurýra do úředního protokolu Státní bezpečnosti s jeho písemnou korespondencí s Fleissnerem. Kurýr nabádal Fleissnera, aby bez něj nic nepodnikal. Státní bezpečnost usoudila, že zprávy o úmyslu odborníka na raketové motory Fleissnera s českým kurýrem nejsou vedeny s úmyslem získat v ČSSR politický azyl, ale záminkou českého kurýra k cestám do západního Německa. Při zpátečních cestách pak kurýr pašoval do ČSSR nedostatkové zboží s kterým nedovoleně obchodoval. V prosinci 1966 Státní bezpečnost případ odložila ad acta do archivu.