Pověsti z Vysočiny: O Medlově a čtyřech novoměstských zvonech

Uprostřed hlubokých lesů ve Žďarských vrších nachází se městečko Fryšava. Poblíž ní je veliký rybník jménem Medlov. Na jeho místě stávalo před dávnými časy město stejného jména.

V Medlově těžili místní horníci stříbro, bylo ho tolik, že s ním mohli málem dláždit ulice. Medlov bylo díky stříbru velmi bohaté město, měšťané pomalu nevěděli co si s takovým bohatstvím počít. Dokonce ze stříbra ulili čtyři ohromné zvony a zavěsili je na kostelní věž. Marnotratní lidé z Medlova byli lakomí a zlí, bohatství je zkazilo. Za tuto pýchu je potkal spravedlivý trest.

Celé jejich krásné a bohaté město se propadlo do země, s kostelem, zvony a vším tím stříbrem. Na jeho místě zůstala jen velká díra, kterou občané z Fryšavy napustili vodou z blízkého potoka a nový rybník dostal jméno po propadlém městu.

Za několik let, na podzim, když byl rybník vypuštěný vyhnal na jeho břeh pastýř z Fryšavy stádo vepřů. Selata se poklidně pásla u lesa, ale jedno prase se zatoulalo až do prázdného rybníka a tam rylo v blátě.

Pastýř tedy nelenil a sestoupil za pašíkem, aby ho vyhnal zpět nahoru. Když tu náhle, v místě kde prase rylo, spatřil něco lesklého. Odhrabal bahno a poznal okraj zvonu!

Celá Fryšava byla na nohách a do večera vytáhli z bahnitého nánosu čtyři velké stříbrné zvony. Naložili je na vozy a převezli do Nového Města na Moravě a tam zavěsili na kostelní věž. Zvony měli tak krásný hlas, že se o tom povídalo široko daleko.Krásný hlas zvonů se rozléhal široko, daleko a lidé přicházeli ze všech měst a vesnic v okolí, aby si jej poslechli.

I v daleké Jihlavě prý zaslechli zvonění a vydali se tedy do Nového Města. Tam, na radnici, seděli u stolu s Novoměstskými radními a nabízeli jim za zvony nesmírné bohatství, prý na co jsou takovému malém městu čtyři velké, stříbrné zvony a podobně. Novoměstští však nechtěli ani slyšet, odmítali dary, stříbro i zlato, za nic na světě nechtěli dát své zvony. Zajistí jejich městu věhlas široko daleko. Jihlavští tedy odešli s nepořízenou.

Několik dní potom se v Novém Městě konal májový trh, sjeli se lidé z celého okolí, na náměstí byla hlava hlavě. Když, tu náhle, v pravé poledne se ozval křik:

„Hoří!“ Nastal zmatek, na severním konci města stoupal k obloze černý dým. Kupci utíkali z města, místní zas k ohni hasit. Jen co tam doběhli, znova křik.

„Hoří, hoří!“ Tentokrát plameny šlehají z druhého konce města. Je květen, teplo a sucho, dřevěné domy a slaměné střechy jsou v jednom ohni.

Celé Nové Město tenkrát lehlo popelem, včetně kostela. Všechny čtyři zvony se v tom žáru roztavily a stříbro prý tenkrát teklo po celém náměstí. Žháře se najít nepodařilo, ve městě bylo na trzích mnoho lidí, mohl to být kdokoli z nich. Hlavní podezření však padlo na jihlavské, čin jim však nikdy nebyl dokázán.

Roztavené stříbro bylo opatrně, kousek po kousku posbíráno a zvony ulity nové. Jejich hlas však již nebyl tak pěkný a nenesl se do takové dálky jako hlas původních zvonů z Medlova.

O klokoči, který chránil venkovské domy před zlými duchy čtěte více přímo zde. Pověst o Žákově hoře čtěte přímo zde.