Pověsti z Vysočiny: Jak Žákova hora ke svému jménu přišla

Žákova hora (810 m) je výrazným vrcholem Žďárských vrchů. Nachází se dva kilometry severovýchodně od osady Cikháj a tři kilometry jihozápadně od Devíti skal. Národní přírodní rezervace Žákova hora ochraňuje zachovalý prales, les ponechaný přirozenému vývoji.

Do skoro nedotčeného odlehlého pralesního hvozdu zasáhla dříve těžba dřeva k výrobě dřevěného uhlí pro potřeby sklářských hutí. Potom však docházelo opět k přirozené obnově lesa. Bukové lesy jsou promíchány s javory klenem a mléčem, smrkem ztepilým, ojediněle zde roste olše lepkavá nebo jilm horský. Rozšířeny tam jsou lišejníky a mechorosty.

Jak Žákova hora ke svému jménu přišla

Jednoho léta dorazili do Cikháje tři studenti. Měli volno, a tak se vydali na vandr. Z Cikháje se dali do lesů a došli až na vrchol hory. Jeden z nich spatřil v křoví srnu a vydal se tedy za ní.

Najednou, jakoby se pod ním propadla zem, vidí že stojí v jeskyni. Zavolal své společníky a všichni stanuli v prostorné sluji. Uprostřed se stůl prohýbá jídlem a vínem a podél stěny je kuželkářská dráha a kuželky jsou celé ze zlata.

Studenti tedy neváhali, pustili se do hostiny a začali hrát. Celý večer takto trávili, pak unaveni hrou a vínem usnuli.

Probudili se ráno, v místech kde spatřili srnku, ale jeskyně nikde. Sešli tedy do Cikháje a místním povídali, co se jim stalo. Lidé se tomu vysmáli. Jen jeden, jménem Žák, líný a hloupý tovaryš z Cikhájských skláren jim věřil. Nu a dohodli se, že nazítří vyrazí do hory všichni společně.

A bylo to jak předešlého dne, jídlo, pití, kuželky… I Žák se zapojil, jedl, pil, ale hrát neuměl. A ráno se všichni čtyři probudili zas na stejném místě jako včera.

Řekli si tedy, že večer půjdou zase hrát a jíst, vždyť co jim chybělo. Sešli tedy do Cikháje. Den utekl jako voda a tři studenti se začali shánět po Žákovi, aby mohli vyrazit zas do hory. Nikde nebyl ale k nalezení, chlapci si mysleli, že se včera přejedl a vyspává. Nu, jeho chyba. Vyrazili tedy sami.

Kousek pod horou potkali mladého učedníka ze skláren. Byl k smrti vyděšený a nesl prázdný pytel. Ptali se ho, co se stalo.

„To Žák, ten pytel je jeho, já šel jen za ním, zajímalo mě, co bude s pytlem v lesích dělat. Došel až k jeskyni, položil pytel a vešel dovnitř a hora se za ním zavřela!“ Dokončil mladík. Náhle se z křoví vynořila srna, stejná, která jim tehdy ukázala jeskyni. Zvíře promluvilo lidským hlasem:

„Hora si nenechá nic líbit, přišel aby kradl, co hora vezme to už nevydá.“ Žáka od té doby nikdo nespatřil. Ale tu horu po něm pojmenovali.

Pověst o zvonech Medlova čtěte zde, o pojmenování osady Křižánky přímo zde. O klokoči, který chránil venkovské domy před zlými duchy čtěte více přímo zde.