Otevřený dopis starostky Větrného Jeníkova vládě České republiky

Vážená vládo České republiky,

jsem téměř 6 let starostkou malého městyse na Vysočině, který je správním obvodem pro dalších 7 obcí (škola, školka, zdravotní středisko, pošta, knihovna, hřbitov…). Od roku 2010 jsem součástí naší „malé“ komunální politiky.

Druhé volební období připravujeme na koleni v několika málo lidech množství projektů zanedbaných za posledních 30 let.

Za mého působení jsem absolvovala mnoho malých bitev za to, aby si stát na malé obce vzpomněl. Zachraňovali jsme matriky, upozorňovali na obrovskou zátěž „spádových“ obcí školami a školkami, zachraňovali lékařskou péči i dopravní dostupnost, nechali jsme se vydírat a vzali si na bedra Poštu Partner…

I celý nouzový stav jsme zvládli, společně s okolními starosty a našimi skvělými občany, bez asistence státu. Abychom si po měsíci, kdy jsme o státu nevěděli nic, kromě nekončícího množství nových a nových usnesení, která se vzájemně popírala, přečetli, že na roušky nemusíme občanům vydávat darovací smlouvy.

Bylo jasné, že nastupující krize se dotkne i obcí. I v této době jsme ale byli pro stát neviditelní. Nepřišlo žádné varování, že ochranné prostředky nejsou a nebudou, a ať se tedy snažíme je zajistit po své ose. Nepřišlo žádné varování, že nejsou ani dezinfekční prostředky a kde nalezneme případně důvěryhodné dodavatele. Nepřišlo žádné upozornění, na jaký výpadek se máme připravovat a jak máme my, kteří nemáme ani ekonomické odbory, ani právníky postupovat, abychom naše obce, sebe i příspěvkové organizace nedostali do budoucích problémů. Ani v okamžiku, kdy se rozhodovalo o tom, zda se obce budou podílet na kompenzačních bonusech, jsme nebyli osloveni a oficiálně informováni.

Bohužel jsme to ale my, komu budou občané nadávat… Stejně, jako by tomu bylo, kdybychom nechali padnout poštu, matriku, zubaře a další služby, které tu jsou primárně pro občany a jejich kvalitu života.

Náš městys krize zasáhla v tom nejhorším okamžiku. V průběhu výběrových řízení na největší porevoluční projekty – 21 milionů na inženýrské sítě pro 26 rodinných domů, 6 milionů na rekonstrukci havarijního stavu školní kuchyně a 700.000,- Kč na odpadové hospodářství. Čekáme na výsledek žádosti o dotaci z MMR na výstavbu multifunkčního hřiště ve školním areálu (žádost podána již popáté) a rekonstrukci obecní stodoly v rámci programu MMR Brownfield (podáno podruhé). Čerstvě máme potvrzenu dotaci z MV na hasičskou cisternu (po třetím podání). Krize nás zastihla již v průběhu realizace III. etapy obnovy havarijního stavu střešního pláště budovy zámku, který je v našem vlastnictví. Připravovali jsme rekonstrukci interiérů zámku – konečně jsme našli nájemce na příštích 50 let. Další dotaci, kterou máme již potvrzenu a která má zajistit naší devítiletce bezbariérovost a novou jazykovou učebnu a učebnu přírodních věd, musíme dotovat částkou více jak 8 milionů. V tuto chvíli jednáme s bankami o úvěrech tak, abychom nemuseli tyhle projekty, na které městys čekal desítky let, rušit. Mnohé z nich jsou nezbytné.

O částce, která nám bude z daňových příjmů přesahujících 12 milionů chybět, jsme se dozvěděli jen díky kalkulačce Sdružení místních samospráv. Jedná se o více jak ¼ veškerých daňových příjmů. Tedy o částku, která je připravena pro případné investice.

Bohužel, média a Sdružení místních samospráv, jsou jediným spojením nás, poddaných starostů, s našimi vládními představiteli. Mám zlost, jsem zklamaná, znechucená, unavená… Ne ani tak množstvím peněz, které nepřijdou, ale tím, jak se k nám vláda chová. Jsme pouze tam dole. Tam, kam dopadá zákon padajícího lejna a kam žádný ministr nedohlédne.

Přitom stačí tak málo – povzbudit nás, vysvětlovat, poděkovat, omluvit se a táhnout za jeden provaz.

Proto paní Kláru a paní Alenu také mohla napadnout ta bláznivá věc – dotace. Ze všech výše uvedených investic nedosáhneme v dotacích téměř na nic. Technická infrastruktura je postavena tak, aby o ni žádali developeři, hřiště žádáme popáté, ve školách musíme zajistit bezbariérovost, abychom mohli opravit třídy, na zámek pro změnu nedostaneme od státu ani korunu, chodníky nehrozí (překáží nám kaplička a stoletý dům, abychom splnili normu 1,5 metru) – přesto jsme objízdnou trasou celé D1, komunikace nebyly vypsány, kanalizaci a vodovod lze žádat pouze při splnění množství připojení (na vsi nehrozí), z brownfieldu jsme byli vyřazeni, protože administrátor zapomněl doplnit jeden list vlastnictví na pozemeček, který je součástí příjezdové komunikace (bohužel rovnou vyřazeni, bez možnosti doplnit).

K tomu všemu je nutné připočíst nikde neuváděné šílené částky na zajištění podání žádosti, administraci výběrového řízení, následnou administraci…

Mohu přísahat, že pro takto malé samosprávy, kde pracuje jeden uvolněný starosta, jedna úřednice a jedna účetní na zkrácený úvazek, je nemyslitelné tohle vše zvládnout. Proto je spousta projektů, které realizujeme šťastně, rychle, bez dotací, částečnou svépomocí, za využití šikovnosti a místních znalostí našich řemeslníků, pouze s každoroční kontrolou hospodaření ze strany Krajského úřadu a šťastni, že jsme pro lidi mohli udělat něco, co je vidět a nemuseli k tomu přidávat naprosto zbytečné parametry, které nám jsou k ničemu. U mnohých těchto realizací totiž zjistíme, že dokonce vyjdou levněji za vlastní, protože nepřidáváme parametry nutné pro získání více bodů v rámci dotačního řízení.

Navíc, každý z nás je permanentně strašen případy, kdy se dotace z neúmyslných důvodů nevydařily a starostové a zastupitelstva jsou pak stíháni pro porušení dotačních podmínek, případně obce dotace vrací.

DOTACE NÁS NEZACHRÁNÍ, JEN ZATÍŽÍ, ZPOMALÍ NEBO ÚPLNĚ ZASTAVÍ!

Poslední měsíc ve mně zraje myšlenka, že veškerá práce má a toho obrovského množství lidí, kteří nezištně usilují spolu se mnou o lepší život nás všech tady, nemá žádný smysl. Dlouho jsem nacházela pouze argumenty pro to, abych to vzdala a šla se věnovat svým dětem. Ale nechci, aby žily ve společnosti, kde se lidi zase začínají bát mluvit narovinu. Kde se nezávislá starostka neobrací o pomoc na své poslance, ale na kolegy – starosty. Kde se nezávislá starostka raduje z toho, že je nezávislá a může tak napsat podobný dopis. A přesto si musí přiznat, že se bojí, aby následkem tohoto dopisu nepřišla zpět pátá neúspěšná žádost městyse o dotaci na hřiště nebo druhá neúspěšná žádost o dotaci na rozpadlou stodolu. Nebo hůř, aby mě snad někdo nežaloval pro šíření poplašné zprávy – vždyť paní Alena nám každý den ve zprávách slibuje ty skvělé dotace!!!

Ale ještě to nevzdám. A budu doufat, že ti, kteří mě volili, vnímají, co se děje a kam se jako společnost vytrácíme. A budu bojovat! Ne proti vládě, ale za každého jednoho člověka, který tu se mnou chce žít a radovat se z opraveného zámku, kapličky, zasazených stromků, nových knih v naší knihovně, nových kontejnerů, hezky posekaného hřbitova, opravených čestných hrobů, plných tříd v naší škole, nové čekárny pro děti, které k nám dojíždějí, vymalovaného zdravotního střediska, vyčištěné historické úvozové cesty, čistých studánek i houpacích sítí v zámeckém parku.

A budu doufat, že přijde vláda, která si vzpomene, že tam dole běhá mezi počítačem, kytkami, sítěmi, chodníky, ověřováním podpisů, svatbami, pohřby, lavičkami, poutí, čarodějnicemi, sekáním trávy, odpady, stromy, lesy, školou, malými fotbalisty, dotacemi a hasiči někdo, kdo doufá, že zdravý rozum, slušnost, pravda, úcta, zodpovědnost, komunikace a chuť udělat něco pro druhé, ještě nevymřely. Moc prosím za nás všechny i za naše děti, zkusme to jinak, ať nemusíme končit nebo začínat znovu a jinde…

Děkuji na tomto místě všem zástupcům Sdružení místních samospráv, veřejnoprávních médií, poslancům, senátorům a dalším neviditelným lidem, kteří za nás bojují, abychom nemuseli po nocích sepisovat namísto zápisů ze zasedání, prosebné dopisy naší vládě. Je to vyčerpávající, ale nutné. A děkuji všem starostkám a starostům, že i když na ně každým dnem padají odshora lejna všeho druhu, tak tu stále jsou ne proti vládě, ale pro své sousedy – dnem i nocí.

TÍMTO SE PŘIPOJUJI KE STÁVKOVÉ POHOTOVOSTI STAROSTŮ!

POPRVÉ VE SVÉM PRACOVNÍM ŽIVOTĚ!

Se ztracenou úctou,

Martina Lisová,