Kandidáti pro Senát: Michal Stehlík žije s řidičákem, ale bez rodinného auta

Rodinný život senátorského kandidáta Michala Stehlíka zaujme schopností žít v dnešní uspěchané době bez rodinného automobilu. Přitom Michal Stehlík i jeho manželka mají řidičský průkaz. S šesti dětmi se dopravují veřejnou dopravou.

– Co chcete dělat v Senátu?

Obecně vnést do politiky opět trochu rozumu a nenaskakovat na populistické vlny. Když člověk slyší, co vše v politice padá za hlouposti, nestačím se divit.

-Jak zajistíte rozkvět a budování Vysočiny?

To jsou dvě různé věci. Rozkvět Vysočiny doufán, že zajistí lídr kandidátky KDU-ČSL Jaromír Kalina jako dobrý hejtman. Pokud se má mít Vysočina lépe i s dobrým senátorem, tak zmíním třeba jednu konkrétní věc, která se teď objevila ve zprávě OECD o České republice. Jde o to, že kraje hospodaří volně jen s 1,2 procentem daní a příspěvků, vše ostatní je více či méně účelově vázané. Otázka tedy je rozvolnění oné účelovosti, aby s tím Kraje mohly pracovat trochu volněji. Vytvořily jsme kdysi krajské samosprávy a zároveň jim stát posílá finanční prostředky výrazně účelově vázané. Nechápu, proč už dávno nenastala legislativní iniciativa hejtmanů, když se v konečném důsledku jedná o omezení rozvoje krajů. To je politika pro senátora. Namísto toho vytahují hejtmani před volbami církevní restituce. To už pak není politika, ale politikaření.

– Vaším rodným městem jsou Dačice, proč se říká „Dačice na Moravě“?

Protože tam jsou. Do roku 1960 byly Dačice historicky na Moravě, pak se správní reformou „ocitly“ v Čechách. Dačičáci mají vlastně dvojí občanství. Srdcem jsme Moravané, legislativně patříme k jihočeskému kraji. Můj senátní obvod jsou tak vlastně dva různé světy. Slavonicko je blíž k Rakousku, řeší přeshraniční spolupráci. Jiné problémy jsou na Jihlavsku. Sever okrsku je jiný než jih. Senátorské okrsky někdy nemají logiku, kreslily se tak trochu od stolu. A abych trošičku opravil to „rodáctví“ – narodil jsem se v Třebíči, ale v Dačicích jsem od prvního roku života, takže doma.

– Už máte od voličů seznam úkolů k vyřízení v Senátu?

Přesný a definitivní seznam nikdy nebude existovat, vše se vyvíjí. Ale opět jedna konkrétní věc: třeba teď se řeší integrovaný dopravní systém a ten je třeba dle mého propojit s úvahami o zapojení vysokorychlostní železnice. A to je například úkol pro senátora propojit ministerstvo dopravy s krajskou samosprávou. Logicky teď hovořím s lidmi jak ve větších centrech regionu, tak v nejmenších obcích. Jsou to desítky a desítky míst.

– Co by vás přinutilo vyplnit stranickou přihlášku do KDU-ČSL?

Nemusí mě nic až tak nutit. Členem KDU-ČSL jsem byl od roku 2006, členství jsem měl pozastavené v souvislosti s výkonem akademické funkce. Dovedu si představit obnovení členství po vzniku senátorské funkce. Na osm let jsem členství přerušil, nemusím tedy od znovu vyplňovat přihlášku. Jsem věrný svým ideálům po dlouhá desetiletí.

– Čím vyhrajete senátorské volby?

Senátní volby nejsou fotbalový zápas. Já doufám, že zvolením mé osobnosti vyhrají především voliči. Jsem obklopen schopnými lidmi ve svém týmu, není to jen o jedné osobě. Těch hlavních je asi osm. Pak je tu velká skupina mých podporovatelů. Potěšila mě třeba podpora spisovatele Miloše Doležala, autora knih o Josefu Toufarovi nebo starosty Dačic Karla Macků. Volič mi dává svůj hlas, abych ho zastupoval, proto je pro ten mandát práce pro voliče, žádná funkce.

Senátorský kandidát Michal Stehlík s vysočinským předsedou KDU-ČSL Jaromírem Kalinou

– Máte nebo nemáte to na salámu?

Nemají to „na salámu“ lidé z kandidátky KDU-ČSL pod vedením Jaromíra Kaliny. Heslo „Nemáme to na salámu“ je asi provokativní, ale je hodně vidět. Žijeme v době, kdy je třeba člověka zaujmout, možná i trochu provokativně, ale to neznamená, že lze takto dělat politiku samotnou. Tam se musí projevit rozum a ona „klidná síla“. Politika by se měla dělat s chladnou klidnou hlavou, nikoliv ohnivými výroky.

– Co říkala na Vaši senátorskou kandidaturu rodina?

Manželka již před dvěma roky počítala s kandidaturou do zastupitelstva v Dačicích. Pohybuji se ve veřejném prostoru už docela dlouhou dobu, tak to bylo trochu logické. Dětem se snažím vysvětlit, že senátor připravuje zákony, podle kterých se dobře žije. Abych jim to přiblížil, říkám, že Senát je taková opravna největších hloupostí vzniklých z politických dohod ve sněmovně. Senát je o osobnostech. O rozumné správě téhle země.

– Větší rodina než je ta Vaše, je snad jen knižní „Klapzubova jedenáctka“. Jak žijete bez automobilu?

V pohodě. Nemám problém žít bez automobilu. Nic nás zatím nedonutilo pořídit si rodinný automobil. Řidičský průkaz mám já i manželka. S manželkou a šesti dětmi se ale přepravujeme s pomocí přátel a veřejné dopravy. Proto hodně vnímám problémy veřejné dopravy. Vlakem a autobusem jezdím s rodinou pravidelně.

– Kolik je Stehlíků v rodinné generaci?

Na rodinné oslavě babiččiných devadesátin se nás teď sešlo ke čtyřiceti. Jsme rodem od Staré Říše a Želetavska, jenom moji rodiče překročili v roce 1977 hranice tehdejších krajů a usadili se v Dačicích. Doma máme s manželkou šest dětí, to je takové budoucí malé volejbalové družstvo.

– Jak zajistíte občanům Vysočiny ochranu před terorismem?

Senátor stráží legislativu, ochrana před terorismem je věcí ministra vnitra a bezpečnostních složek. Podle mě aktuálně stoupá hodnota informací – i proto bychom možná měli posilovat především naše zpravodajské služby, které byly vždycky na špičce. Jsem aktuálně hodně kritický ke schopnostem Evropské unie zajistit vnitřní bezpečnost, když už se tváříme jako jeden systém.

Na druhé straně jsme svědky takového plakátového populismu. Hloupost je poslat vojáka se samopalem chránit hranice u Slavonic. Nezabrání tam ničemu. Musíme mít informace i schopnost zasáhnout, už nežijeme v tak bezpečném světě, jak jsme si mysleli.

– Jak moc má být natažena pomocná ruka uprchlíkům?

Na jednoduchou otázku není jednoduchá odpověď. Jsme dnes součástí světa, kde nás může zasáhnout velmi rychle i krize vzdálená tisíce kilometrů. Ptejme se, proč jsme zavčas nezasáhli, nebo nezačali pomáhat tam, kde je třeba, aby ty situace nevznikly. Představa, že si zachováme svůj blahobyt tím, že si postavíme obrovskou zeď, je nesmyslná. To se v historii mnohokrát potvrdilo. To prostě nepomůže. Musí to být soubor aktivit a opatření už v zemích odkud uprchlíci přicházejí. Neumíme investovat tam, kde vzniká chudoba. Zároveň je samozřejmě nutná i ochrana vnější hranice Schengenu. Zároveň není vše jen černobílé a v rámci nebezpečí neumíme rozlišovat a solidárně pomáhat těm, kteří utíkají před válkou. Současná vláda celkem logicky odmítá mechanické přepočty a kvóty. Je nesmysl si takto přerozdělovat lidi. Je to na každém státu, aby si řekl formu pomoci. Že chceme a musíme pomoci, je jasné. Nechme si ale svobodu rozhodnout se, jakou formou budeme pomáhat.