Housing first demotivuje chudinu hledat vlastní bydlení

Podstatou metody „Housing first / Bydlení především“ je poskytnout lidem bez domova standardní bydlení bez předchozí léčby či “tréninku” a současně jim poskytnout potřebnou pomoc dle jejich individuálních potřeb. 

V reakci na vznik „moderního“ bezdomovectví na začátku 80. let se města nejprve zaměřila na rozvoj programů nouzových útulků. Nárůst bezdomovectví byl považován za dočasnou krizi způsobenou recesí v letech 1980–82 a když se vrátíme do devatenácté století, dočasné bydlení vždy bylo součástí reakce společnosti na nestabilitu trhu s bydlením. V průběhu 80. a 90. let se světová ekonomika zlepšovala, ale bezdomovectví neklesalo. V některých městech se zvýšilo.

Političtí činitelé tak začali uvažovat o tom, že je zapotřebí nové reakce na splnění této nové, socioekonomické výzvy. Alespoň část lidí bez domova bude potřebovat trvalé dávky na bydlení – což znamená, že dotace na nájem nepodléhá žádným časovým omezením. Vznikla myšlenka bydlení jako lidského práva: společenský apel postarat se o bydlení pro ty, kteří si nedokážou zajistit bydlení vlastními silami.

Ale nejproblémovější případy, jako jsou jednotlivci, kteří byli duševně nemocní nebo měli drogovou závislost, by kromě dávek na bydlení potřebovali i služby, a to jak kvůli nim, tak pro zajištění úspěchu intervence v oblasti bydlení. Právě pro ně vznikl koncept „Housing first“ .

Empirický základ konceptu „Housing first“ vytvořil Sam Tsemberis, klinik se sídlem v New Yorku, který založil Cesty k bydlení v roce 1992. Společnost Pathways umístila své duševně nemocné klienty, všechny bývalé bezdomovce bez domova nebo s vážným rizikem bezdomovectví, do bytových jednotek podporovaných rozptýleným umístěním ve městě. Tsemberis poté provedl studie, včetně přísné randomizované kontrolované studie, o jejich míře stability bydlení.

Odhaduje se, že podpořilo více než 350 států a lokalit „nějakým způsobem cíl ukončení bezdomovectví prostřednictvím přístupu Bydlení především. Kalifornie jak stát s největší populace bezdomovců v USA, učinila z „Housing first“ požadavek státem financovaných programů bezdomovectví v roce 2016.

Hlavním argumentem příznivců metody „Housing first“ je úspora nákladů na provoz protialkoholních stanic, nemocnic a vězení. Bezdomovci mají často mimořádně vysoké zdravotní náklady ze zdravotního pojištění na které ale často nijak nepřispívají a hradí je za ně stát. Důkaz že systémová aplikace Housing First by generovala čisté úspory pro daňové poplatníky chybí.

Tvrzení, že Housing First je „osvědčená metoda“, je pokusem vyvést politiku bezdomovectví z oblasti běžné politické diskuse. Otázky politiky bezdomovectví by neměly být považovány za důležitější než otázky duševního zdraví, veřejné bezpečnosti nebo jakéhokoli jiného prvku chudoby nebo sociální politiky.

Neexistuje žádný důkaz o schopnosti Housing First účinně léčit vážná duševní onemocnění nebo závislost na drogách nebo alkoholu. Bydlení především není spolehlivým řešením sociální izolace, velmi významnou příčinou a důsledkem bezdomovectví. Podpůrný program Housing first , který systematicky nedokáže zaujmout žádného ze svých klientů, je prakticky řečeno programem „pouze bydlení“.

¨Program „Housing first“ je založen na principu „štěstí v neštěstí“, kdy jsou lidé v bytové nouzi vybráni nebo vylosováni notářem pro účast v programu. Bydlení především je zcela nevhodným zásahem pro pracující chudé, které absolutně demotivuje ke snaze „postavit se na vlastní nohy“.

Populace bez domova má kromě nestability bydlení mnoho dalších problémů. Drogy, alkoholismus, nezaměstnanost. Snaha řešit tyto problémy současně s důrazem na problematikou bydlení má určitou logiku. Tato logika je však v rozporu s logikou Housing First.