Historie jihlavského dolování: život středověkých horníků
JAN ŽÁK
Jihlava ve středověku proslula soukenictvím, ale zejména hornictvím. Dolování stříbra bylo totiž významnou etapou v dějinách Jihlavy. Jemu vděčí za to, že se z malé osady na křižovatce stezek Haberské a Jihlavské rozrostla v bohaté královské horní město, které bylo ve 13. století jedno z důležitých měst tvořícího se českého státu.
Do dnešní doby se bohužel zachovalo jen nemnoho většinou propadnutých štol, pinek, hald, či nástrojů.
Jedna z lokalit kde havíři očekávali, že mohou narazit na bohaté stříbronosné žíly byla tzv Svatojánská žíla na Starohorském couku. Na vytipovaném místě bylo vyraženo dílo, pojmenované sv. Jan Nepomucký. Nebyla to snadná práce, protože procházelo geologicky velmi nestabilním pásmem, kde bylo nutno silně vydřevovat stropy i stěny, aby nedocházelo k závalům. Problémy způsobovala i důlní voda.
Hornická štola foto: archiv autora
Pracovalo se pět dní v týdnu, v sobotu se pořádaly jakési schůze horního lidu, při nichž byli horníci přijímáni, propouštěni a vypláceni. Nepracovalo se o nedělích a o svátcích, když to ale bylo nutné (např. pro zával, sesuv, příval vody aj.), pracovalo se nepřetržitě.
Výdřeva sv. Jana Nepomuckého probíhala do délky 225 m, kde začínala pevnější hornina. Ve vzdálenosti 265 m od ústí byla z povrchu do štoly vyhloubena tzv. Svatojánská šachta (dnes již zavalená).
K dopravě vyrubané horniny od štoly k šachtě se používaly dřevěné necičky, trakaře nebo důlní vozíky (tzv. hunty). Šachtou se pak hornina vytahovala na povrch v bečkách, koších nebo v kožených měších. Důlní voda se nejprve nosila pod šachtu v dřevěných okovaných vědrech s užším hrdlem než dnem, aby nevyšplouchávala. Pod šachtou byla přelévána do kožených měchů, v nichž se dopravovala na povrch.
Do šachty horníci sestupovali po žebřících nebo (byly-li šachty šikmé), sjížděli dolů na kůži, uvázané kolem beder, přičemž se drželi jednou rukou lana, uvázaného dole u vrátku ke kůlu.
Kolem roku 1780 došlo ve vzdálenosti 332 metrů od ústí štoly a 50 m pod povrchem k zachycení Starohorského couku. Jeho rudnatost však byla slabá a zdaleka neodpovídala původním nadějím. Vlastní křížení se také vyznačovalo velkými přívaly spodních vod, které byly překážkou postupu dalších prací. Horníci sledovali směr Starohorského couku a když se uvedené potíže nezmenšovaly, byli počátkem roku 1781 donuceni dílo ukončit a opustit.
A tak bylo dílo, jež sice splnilo významný úkol (třebaže s negativním výsledkem) po 4 letech opuštěno. Toto poznání stálo mnoho lidské dřiny a vyžádalo si nákladu 7.227 zlatých.
Použitá literatura: Jaroslav Sláma, Těžba stříbra v okolí města Jihlavy
O autorovi
obcasnikeu
Občasník.eu můžete kontaktovat prostřednictvím profilu v sociální síti