Ex-náměstek Laštovička (ODS) publikoval první vzpomínky na politickou kariéru

Soudem posvěcený smír z 29. května je tečkou za tzv. kauzou Laštovička a jeho dluhem. Protistrana, která mne před několika týdny vláčela médii, nyní v tichosti přistoupila na smírné řešení, které jsem navrhoval již loni na podzim. Dokud jsem byl ve vedení města, nebyla dohoda možná a bylo potřeba zašlapat mě do země.  

Tato kauza byla rozdmýchána zvenku, pár měsíců po změně kurzu ve vedení vodohospodářského sporu. Pro vedení města, které v nastoleném kurzu pokračuje a směřuje k ukončení sporů dohodou mám jediný vzkaz: dejte si pozor, může se to stát i vám.

V červenci 2019 jsme na jihlavské radnici učinili důležité rozhodnutí. Dali jsme stranou emoce a položili si otázku, jaké řešení vleklého sporu se Svazkem vodovodů a kanalizací měst a obcí je nejlepší pro Jihlavu a její obyvatele.

Toto rozhodnutí mělo dva výsledky. Zaprvé, přivedli jsme protistranu k jednacímu stolu. Podepsali memorandum o neútočení a poprvé za mnoho let jsme mířili k uzavření dohody. Jedním z hmatatelných výsledků této změny mohlo být letošní dokončení několik let rozkopané ulice Jiřího z Poděbrad. Avšak jednoznačně největším přínosem memoranda byla dohoda, která ukončila spory o provozování majetku, který Jihlava vždy vlastnila. Bez soudů, bez dlouhých správních řízení, budeme tento majetek „s právem hospodaření“, provozovat od roku 2021 kým a jak chceme.

Byl jsem jedním z těch, kteří změnu kurzu iniciovali. Vedla mě k tomu osobní zkušenost s fungováním, lépe řečeno nefungováním, městské společnosti Jihlavské vodovody a kanalizace (JVAK). Do této společnosti se vkládaly velké naděje. JVAK se měl stát příkladem, jak může voda a odpad fungovat efektivně, když je budeme mít ve svých rukou.

Realita byla jiná – trestní stíhání za podvodné fakturace, manipulace s veřejnými zakázkami, klientelismus, dle mého záměrně neefektivní řízení stavebních prací. Ad-hoc uzavírané tzv. manažerské smlouvy, které měly JVAKu uměle zajistit práci, se staly potenciálním korupčním prostředím, ve kterém si město Jihlava jako vlastník udělal ze své společnosti naprosto zbytečného prostředníka při zadávání a kontrole veřejných zakázek. Ani tento doping nestačil městské společnosti k tomu, aby se dostala na trh v odborné práci vodohospodářství a po několika letech ve společnosti probíhá audit a na stole je varianta její úplné likvidace.

Druhý důsledek jsem pocítil v osobním životě. Poté, co jsme „řízli“ do ustálených poměrů zákopové války se Svazkem a VAS, jsem byl svědkem zásadní změny přístupu věřitele mého soukromého dluhu. Razantní postup a jednoznačně zbytečné a předčasné uvalení platebního rozkazu nastal na podzim a skončil – jaká náhoda – po mé rezignaci na politické funkce v únoru tohoto roku.

Tak skončilo moje setkání se způsobem politické činnosti všech nepřátel dohody o vodě. To setkání mě vrátilo o třicet let nazpět, do časů estébáckých metod a utahování smyčky v soukromém životě, s cílem přimět k poslušnosti v práci a politice.

Bohužel pro původce těchto tlaků, rezignace na politické funkce pro mě neznamená rezignaci na věci veřejné. Jsem pevně přesvědčený, že návrat „do zákopů“ by bylo výhodné pro pár jednotlivců spojených s JVAK. Bylo by však katastrofou pro město Jihlava.

Rozhodl jsem se proto, že formou osobního blogu na Jihlavských listech budu postupně odkrývat pozadí sporu o vodu veřejnosti. Současná situace je totiž výhodná jen pro právníky a klientelistické skupiny přisáté na JVAK. To musí skončit, anebo by o tom všem alespoň měla vědět veřejnost.

V příštím blogu se pokusím přiblížit skutečné motivace vzniku JVAK, aneb – co nám všem tvrdili, ale proč to ve skutečnosti bylo úplně jinak.