Covid fintu Ministerstva zdravotnictví zrušil advokát Šalomoun z Třebíče

Třebíčský advokát Michal Šalomoun je podepsán pod úspěšnou žalobou proti opatření Ministerstva zdravotnictví. “ Ministerstvo zdravotnictví používá fintu, kdy obsahově po čtrnácti dnech upravuje svá opatření. Na to jsme museli v žalobě reagovat,“ uvedl advokát Šalaómoun z Třebíče.

Právník Šalomoun je veřejnosti známý například jako nestranický kandidát Pirátů ve volbách do Senátu PČR v roce 2018. Ve volebním období 2010–2014 byl zastupitelem a radním města Třebíče, kam byl zvolen jako nezávislý kandidát na kandidátce strany Věci veřejné. V letech 2003–2005 pracoval jako právník sekretariátu ředitelky nově vznikajícího Krajského úřadu kraje Vysočina.

Opatření Ministerstva zdravotnictví zrušené soudním rozhodnutím na základě žaloby právníka Šalomouna kromě jiného podmiňovalo vstup na území předložením písemného potvrzení akreditované laboratoře o negativním výsledku antigenního nebo (v některých případech toliko) RT-PCR testu v případě návratu ze zemí se střední, vysokou a velmi vysokou mírou rizika nákazy; tomu též odpovídala povinnost mezinárodních dopravců neumožnit cestu bez předložení tohoto potvrzení.

Ministerské opatření směřovalo bez rozdílu vůči státním občanům České republiky, občanům jiných členských států, jakož i občanům třetích zemí.

Při posouzení zákonnosti a přiměřenosti (proporcionality) zvolených omezení se soud zaměřil na požadavky spojené s povinností předložení negativního testu před návratem do České republiky z pohledu práva českých občanů na svobodný návrat do vlasti podle čl. 14 odst. 4 věty první Listiny základních práv a svobod, a to s vědomím historických a hodnotových zdrojů této právní úpravy spojených se zkušenostmi z období komunistické totality.

Soud podrobně vyložil důvody, pro které uzavřel, že uložení povinnosti disponovat před návratem do vlasti negativním výsledkem testu na koronavirus představuje nezanedbatelné omezení tohoto práva.

Dále pak soud musel uvážit, zda je ústavně zaručené právo na svobodný návrat českých občanů do vlasti vůbec omezitelné. Přitom dovodil, že toto právo nemá absolutní povahu a je možné je ve zcela výjimečných případech omezit, ocitne-li se v zásadním rozporu s jiným ústavně zaručeným právem a svobodou nebo veřejným statkem – zde v podobě ochrany veřejného zdraví.

Tento střet pak soud posuzoval v rámci testu proporcionality, kde s ohledem na jen výjimečnou omezitelnost práva svobodného návratu českých občanů do vlasti usiloval o co nejvyšší možnou ochranu tohoto ústavního práva. Soud plně akceptoval, že dané omezení směřuje k naplnění legitimního cíle v podobě boje s dalším šířením viru způsobujícího onemocnění COVID-19 a jeho mutací a s tím spojených snah o omezení zbytného cestování.

Soud ovšem dospěl k závěru, že ministerstvo dostatečně věcně nezdůvodnilo a nepodložilo, že zavedení povinnosti předchozího testu je skutečně nezbytné a legitimního cíle nelze dosáhnout i mírnějšími prostředky, zejména omezeními uvalenými na českého občana teprve po vstupu na území jeho vlastního státu.

Ministerstvo svůj postup zdůvodňovalo společnými pravidly na úrovni členských států Evropské unie přijatými ve formě doporučení Rady EU, ani ta však takto přísné požadavky ve vztahu k vlastním obyvatelům (občanům) nepožadují a naopak předpokládají, že stát ve vztahu ke svým občanům nesmí na požadavku absolvování testu před návratem trvat.

Opatření tak ve výsledku nemá oporu ani v klíčovém podkladu, na základě něhož bylo ministerstvem přijato.

Soud považoval za zásadní, že předmětné ochranné opatření upokojivě neřeší situaci a právní postavení těch občanů, kteří jsou v zahraničí před zamýšleným návratem do vlasti na přítomnost viru způsobujícího onemocnění COVID-19 pozitivně testováni.

V jejich návratu do České republiky je jim tak paušálně bráněno, přestože přinejmenším ve vztahu k některým z nich připadají v úvahu jiné mírnější prostředky ochrany sledovaného zájmu (umožnění jejich solitérního návratu např. vlastním či zapůjčeným dopravním prostředkem a podrobení se, třeba i přísnějším, protiepidemickým opatřením až na území České republiky).

Ministerstvo tedy, jakkoli zákaz vstupu vlastních občanů výslovně nezavádí, fakticky tyto občany nutí setrvávat v cizí zemi, resp. je pro případ návratu do České republiky vystavuje sankčním důsledkům spojeným s porušením povinností stanovených předmětným ochranným opatřením. Čeští občané tak fakticky mohou být trestáni za návrat do své vlasti.

Soud proto příslušné body ochranného opatření ze dne 15. 3. 2021, které paušálně podmiňují vstup občanů České republiky na její území, jako nezákonné zrušil.