Mayerová (Čapí hnízdo): Jak se ze zdravého člověka může stát duševně nemocný? Velice snadno….

Server Občasník požádal dotační manažerku projektu Čapí hnízdo Janu Mayerovou o komentář k aktuálním událostem kolem Čapího hnízda a zvláště ke zveřejněnému rozhovoru syna syna Andreje Babiše s redaktory Jiřím Kubíkem a Sabinou Slonkovou (nekráceno, bez redakčních úprav- pozn. Občasník):
Už jsem si myslela že se vše řeklo a že už se nebudu muset k Čapáku vyjadřovat. To co se děje teď je hnus největšího kalibru – když se útočí na psychicky nemocné lidi. A jelikož sytý hladnému nevěří, tak si mnoho lidí může pod vlivem sugestivních článků a „jasných faktů“ myslet, že p.Babiš neříká pravdu.

Lež. On pravdu říká. Lžou a manipulují ti, kteří ho osobně nesnáší (viz nejmenované novináře) anebo ti, kterým vadí jeho přímočarost a kterým překazil penězovody. Ano, je někdy těžký a není jednoduché s ním dělat. Ale pouštět se do jeho dětí a ještě prohlašovat jejich nemoci za smyšlené je fakt hyenizmus. Dotazy typu – vždyt pracovali, tak jakto že jsou teď nemocní – jsou stejně hloupé jako když se ptáte, že proč někdo umírá na rakovinu když ještě před pár lety byl zdravý.

Mluvím z vlastní zkušenosti. Prošla jsem mnoha psychologickými testy v minulosti (kvůli práci), měla jsem složitou práci která chtěla bleskové rozhodování a šlo skutečně velké peníze, pak jsem se dostala i do politiky kde věřím, že jsem práci neodváděla špatně a kde kdo již ve mně viděl budoucí primátorku. Do toho dvě malé a velice náročné děti, náročný manžel (ostatně, který není) nemocný kůň a pes a dva domy vzdálené 100km. A nejbližší rodina 500 km daleko.

Vždy jsem vydržela vše a nepochybovala jsem, že tomu tak bude i nadále. Najednou však, jako blesk z čistého nebe se mi začalo dělat špatně (očividně jsem přetáhla pružiny) a za pár dnů přišlo obvinění z trestného činu (který jsem nespáchala a dodnes jsem, stejně jako všichni co znají celý příběh přesvědčena, že bylo vše v naprostém pořádku. Nato jsem si dávala vždy velký pozor).

A tak začaly v létě 2017 moje patálie se zdravím – duševním. Bála jsem se lidí, nechtěla chodit ven, trpěla panickou hrůzou co bude….nebyla schopna nic pořádně udělat. Diagnóza- úzkost, deprese. A to byl teprve začátek. Hon novinářů udělal své a já se hroutila čím dál tím víc. Nejsem z ocele, navíc děti to vše viděli a začali mít taky zdravotní problémy. A z okolí mi málokdo věřil, jelikož lidi říkali –vypadáš dobře, co blbneš, nic ti není – a já bych se nejraději viděla pod zemí.

Tak jsem pak skončila i s prací na radnici, kvůli obvinění (křivému) jsem už nebyla ani na další kandidátce, na chvíli přestala komunikovat se všemi. Léky nezabírali a tlak byl stále obrovský.
Hlavně proto, že jsem se cítila jako hlavní viník všech problémů které měl a má p.Babiš – nebýt „mého“ projektu, tak se to nestalo. Přitom on o dotaci celou dobu věděl houby, nezajímalo ho to jelikož mi bylo sděleno, že projekt realizuje rodina. A celý popis jeho pochybení v trestním oznámení je nepravdivý. Nic nekoordinoval, nic neřídil ….to my jsme se brodili po kolena v bahně, sháněli každou korunu a hádali se s dodavatelem o každý metr a sháněli lidi do provozu. NIK z Agrofertu u toho nebyl a už vůbec ne Babiš.

O prázdninách když vše utichlo, tak se mi udělalo lépe, odjela jsem z Jihlavy a věřila, že je to za mnou. „Houby s voctem“…..po návratu do Jihlavy, již na přivaděči to na mně opět dopadlo, a ačkoliv to nerada přiznávám, nebylo daleko k tomu, tady nebyla. Pokusila jsem se odejít hned dvakrát, a ani děti mně nezastavili. Už jsem prostě nemohla dál…. Měla jsem štěstí, že mně našli dřív než zubatá. A tak jsem na chvíli skončila v nemocnici. I když nevím proč, připadalo mi že blázni jsou hlavně venku, to co je hospitalizováno jsou vlastně fajn lidi. A měla jsem pocit, že už dále nemůžu.

Že vše na čem jsem si zakládala se hroutí jako domek z karet, že lidi věří lžím které šíří některé média a nenávistní redaktoři, kteří to podle všeho sami nemají v hlavě v pořádku a prostě jsem měla pocit, že jsem se ocitla v roli psance. Který způsobil neštěstí lidem, na kterých mu záleželo – p.Babiš a jeho nejbližší – přičemž dodnes vím, že vše bylo v letech 2008-2010 v absolutním pořádku. Kdo chce psa bít, palici si vždy najde.

Proč to píšu? Aby si lidi uvědomili, že přiznat duševní nemoc je horší než přiznat rakovinu – v této společnosti se to nedělá, a že duševně nemocní lidi dělají věci, které jsou prostě mimo. A že se to může stát každému z Vás/nás – a jediným lékem na tento typ nemoci kromě medikace je odejít z místa, které Vám problém připomíná a to na dost dlouho. Anebo začít znovu. Ale taky duševní problémy nejsou důvodem pracovní neschopnosti – záleží na jejich rozsahu.

Téměř polovina obyvatel této země je na antidepresivech. Je to normální? Kdo to posoudí? Kdo se tady chce hrát na toho spravedlivého?
Je potřeba policii nechat dělat svoji práci – oni jediní mají všechny důkazy a všechny informace k dispozici. Jestli se rozhodnout hnát věci před soud, budeme se bránit. Ale pevně věřím, že vše bylo zodpovězeno včetně toho, proč to vzniklo (zeptejte se Chovance, mimochodem taky nato, jak přišel k titulu….to by mohlo být docela zajímavé čtení)…a je čas zavřít tyto dveře a věnovat se důležitějším problémům které nás obklopují ….

Co číst dál o Čapím hnízdě?

Vzpomínky Jany Mayerové (Čapí hnízdo): Babiše jsem na kontrolních dnech dotačního projektu nepotkala

Mayerová (Čapí hnízdo): Senátor Wagenknecht spoléhá na ztrátu paměti o Čapím hnízdě